Lednová dílnička

Vitráž – barevné mozaikové výplně oken se objevují již od antiky . Největší rozvoj klasické vitráže však souvisí zejména se stavbou středověkých katedrál . V tehdejší době byla výroba velkých skleněných tabulí natolik složitá, že nezbývalo nic jiného, než takto rozměrné otvory vyplnit tabulemi ze spojovaných skel. Spojování barevných skel se tak vyprofilovalo jako samostatné umělecké řemeslo . Nejprve se technika vitráže používala převážně pro chrámy, kláštery a kostely, v pozdější době pronikla i do světských prostor a domácností – zdobí se jí okna a dveře nebo jejich části.

U klasické vitráže se jednotlivé díly řežou z různých druhů skel podle výtvarného návrhu a sesazují do olověných pásků s průřezem ve tvaru písmene H, které se ve spojích pájí cínem . Kdo vlastně přišel na nápad pospojovat ony nepříliš veliké skleněné tabulky pomocí olova, ze kterého se postupem času vyvinul olověný H profil v podobě, v jaké ho používáme dodnes, se už asi nedozvíme. Ale díky tomuto úžasnému nápadu, kdy sklenář vyrobí dostatečné množství skleněných tabulek odpovídajících tvarů, jednu po druhé ji zasadí do olověných profilů a místa kde se navzájem dotýkají pospojuje roztaveným cínem, získáme vitráž, nebo-li okenní výplň.

V lednové dílničce jsme si tak pomyslně zahráli na takové malé sklenáře a vytvářeli jsme vlastní vitrážky pomocí barviček na sklo.